Alena vyřešila každý problém. A firma jí za odměnu posílala další.
Modelový příběh; postavy a dialogy ilustrují postup, nejde o popis konkrétní zakázky.
Den skončil. Na důležité zase nedošlo
Alena měla na pátek naplánovanou práci na nové službě. Místo toho ráno schvalovala slevu, dopoledne řešila spor dvou vedoucích a po obědě volala zákazníkovi kvůli chybě v dodávce. Večer otevřela dokument, který chtěla dokončit už před třemi týdny. Napsala dva odstavce a zavřela počítač.
Její firma přitom měla schopné lidi. Vedoucí oddělení, zkušené obchodníky i provozního manažera. Přesto se rozhodnutí vracela k ní. „Potřebuju silnější management,“ řekla mi. „Někoho, kdo to konečně začne řešit za mě.“
Požádal jsem ji, aby mi popsala poslední situaci, ve které některý vedoucí rozhodl bez ní. Chvíli přemýšlela. Pak si vzpomněla na reklamaci. Vedoucí zákazníkovi navrhl náhradu, Alena se o ní dozvěděla a změnila ji. „Nebyl to špatný návrh. Jen já toho zákazníka znám déle.“
Lidé se naučili, co se vyplatí
Podobných příkladů přibývalo. Vedoucí mohl rozhodnout, dokud majitelka nerozhodla jinak. Složitější věc bylo bezpečnější poslat nahoru. Když se člověk spletl, musel svůj postup obhajovat. Když se předem zeptal, získal správné řešení i souhlas zároveň.
Alena si nevychovala neschopné lidi. Vytvořila prostředí, ve kterém bylo výhodnější požádat ji o rozhodnutí. Její rychlost problém krátkodobě řešila a dlouhodobě posilovala. Každý zachráněný případ byl dalším důvodem zavolat příště znovu.
„Takže je to všechno moje chyba?“ zeptala se. Nebyla to užitečná otázka. Potřebovali jsme zjistit, co se musí změnit, aby firma nemusela čekat na jednu hlavu. Část lidí skutečně potřebovala rozvoj. Část odpovědností nebyla jasná. A někde Alena zasahovala jen proto, že výsledek nebyl přesně podle její představy.
Nový ředitel by tento vzorec mohl převzít stejně rychle jako ostatní. Silnější osobnost není ochrana proti systému, ve kterém odpovědnost končí u ní a konečné slovo zůstává majitelce. Nejdříve jsme proto potřebovali odlišit nedostatek schopností od nedostatku prostoru.
Týden rozhodnutí místo dalšího náboru
Alena si jeden pracovní týden zapisovala, s čím za ní lidé chodí. U každé položky jsme označili, zda jde o rozhodnutí vlastníka, koordinaci oddělení, nebo běžnou práci konkrétního vedoucího. Vedle jsme napsali, proč rozhodnutí nepřišlo jinde.
U některých chyběly informace. U jiných rozpočtový limit. Dva vedoucí měli překrývající se odpovědnost. A několik položek zůstalo u Aleny jen ze zvyku. Tento přehled byl pro další postup cennější než obecná věta, že potřebuje odlehčit.
Vybrali jsme dvě oblasti, které mohla bezpečně předat celé. Reklamace do dohodnutého limitu a běžné rozhodování o kapacitě týmu. Nestačilo oznámit „odteď rozhodujte sami“. Bylo potřeba určit výsledek, dostupné informace, hranice a situace, ve kterých má vedoucí věc eskalovat.
Alena zároveň změnila svou první otázku. Místo okamžitého řešení se ptala: „Co navrhujete a proč?“ Pokud návrh odpovídal dohodnutým pravidlům, nechala ho projít, i když by sama postupovala trochu jinak. Rozdíl mezi jiným a špatným rozhodnutím se stal docela důležitým.
Kde už vlastní tým nestačil
Po několika týdnech bylo lépe vidět, co je skutečná mezera v managementu. Běžné věci se začaly rozhodovat níže. Stále ale chyběl člověk, který by sladil priority mezi odděleními a dotahoval společné změny. To nebyla vedlejší práce některého z vedoucích. Každý z nich přirozeně hájil svou část firmy.
Teprve teď mělo smysl připravit zadání pro provozní vedení. Nový manažer neměl „pomáhat Aleně se vším“. Měl převzít konkrétní rytmus řízení, mezioborové projekty a rozhodování o běžných provozních prioritách. Alena si ponechala směr firmy, klíčové investice a dohodnuté výjimky.
Při hledání mě zajímalo, zda kandidát umí budovat samostatnost vedoucích. Nechtěli jsme jen přesunout všechny telefonáty z Alenina mobilu na jiný. Pokud by nový ředitel začal všechno řešit osobně, firma by získala druhého hasiče a stejnou závislost.
Úspěch se proto neměřil počtem vyřešených problémů. Sledovali jsme, kolik rozhodnutí už proběhne bez majitelky, co se neopakuje a zda se rozbíhá práce, na kterou dříve nezbýval čas. Méně hrdinských zásahů mohlo být dobrou zprávou.
Alena si ponechala pravidelný prostor, ve kterém se mohla na rozhodnutí vedoucích podívat zpětně. Tím neztratila kontrolu, jen ji přestala vykonávat u každého jednotlivého kroku. Viděla, kde se lidé zlepšují a kde potřebují pomoc. A sama začala rozlišovat, kdy do věci vstupuje kvůli skutečnému riziku a kdy jen proto, že má odpověď nejrychleji. To byla změna, kterou žádný nový zaměstnanec nemohl udělat místo ní. Bez ní by další manažer pravděpodobně skončil ve stejné frontě na souhlas jako ostatní.
Co by se stalo, kdybyste zítra neodpovídali?
Zkuste si představit týden bez běžné dostupnosti. Která rozhodnutí by počkala? Která by lidé udělali sami? A u kterých nevíte, kdo je vůbec smí udělat? Odpovědi ukážou víc než pocit, že máte příliš mnoho práce.
O nákladech odkládaného rozhodnutí píšu také v článku Kolik stojí měsíc bez správného člověka?.

V Czech Headhunters s majiteli rozlišuji, co má vyřešit změna řízení a kde už potřebují jinou manažerskou kapacitu. Při konzultaci můžeme začít vaším skutečným pracovním týdnem. Cílem není zaplnit další židli. Cílem je vytvořit prostor, ve kterém budete moci firmu zase rozvíjet.
Má být dalším krokem nový člověk ve vedení? Nejdříve si ujasněte, co má ve firmě změnit a jaké k tomu potřebuje pravomoci. Pokud chcete jeho výběr vést vlastními silami, produkt Headhunterem ve vlastní firmě vás provede od vyjasnění zadání přes hledání a oslovení až po prověření, nabídku a nástup. Nejste-li si jistí samotným řešením situace, začněte osobní konzultací.


