Vladimír měl plán na předání firmy. Jen v něm dosud chybělo rozhodnutí člověka, který ji měl převzít.
Modelový příběh ilustruje hledání řešení nástupnictví a vedení firmy. Postavy a dialogy nejsou popisem konkrétní klientské zakázky.
„Vždyť jsem to celé budoval pro něj.“
Vladimír svou firmu zakládal v době, kdy se velká část problémů řešila osobně. Znal zákazníky, dodavatele i lidi ve výrobě. Zažil roky růstu, několik těžkých období a rozhodnutí, o kterých doma nemluvil, aby nezatěžoval rodinu.
Dnes měl zavedenou společnost, desítky zaměstnanců a práci na dlouho dopředu. Jen už nechtěl být u všeho.
Představoval si, že postupně ubere. Syn převezme větší část řízení, on zůstane nablízku a bude pomáhat tam, kde má největší zkušenost.
Syn ale řekl ne.
Nechtěl firmu zničit ani otce zklamat. Měl vlastní profesní cestu, jiné představy o životě a nechtěl převzít každodenní odpovědnost za podnik, který pro otce znamenal téměř všechno.
Vladimír si tu odpověď překládal po svém.
„Asi na to ještě není připravený.“
Možná. Ale možná už byl připravený říct něco, co otec dlouho nechtěl slyšet.
Hledáme ředitele. Nebo náhradního syna?
V takové situaci může následovat rychlé zadání pro headhuntera: najděte člověka, kterému firmu předám.
Zní to konkrétně. Dokud se nezačneme ptát, co přesně slovo předám znamená.
Každodenní provoz? Vedení lidí? Obchod? Strategii? Rozhodování o investicích? Podíl ve společnosti? Nebo jen povinnost řešit problémy, zatímco rozhodnutí zůstanou zakladateli?
Vladimír nejdříve popsal člověka, který by měl uvažovat jako on, mít jeho energii, znát zákazníky a zároveň přinést nové řízení. Měl být dost samostatný, aby ho nezatěžoval, a dost podobný, aby nedělal věci jinak, než byl Vladimír zvyklý.
Takové zadání by hledání zásadně komplikovalo.
Můj první přínos je v téhle chvíli pomoci majiteli rozlišit osobní představu pokračování od skutečné potřeby firmy. Bez toho bychom mohli najít velmi schopného manažera pro roli, ve které se nedá uspět.
Vlastnit firmu a řídit ji jsou dvě rozhodnutí
Synovo odmítnutí každodenního řízení ještě samo o sobě neříká, co se má stát s vlastnictvím. A příchod externího ředitele automaticky neznamená prodej společnosti.
Tyto otázky spolu souvisejí, ale potřebují vlastní odpovědi.
Vladimír mohl zůstat vlastníkem a předat operativní vedení. Rodina mohla chtít držet firmu dlouhodobě a postupně nastavit profesionální řízení. Nebo mohlo dávat smysl připravovat jinou variantu budoucnosti podniku.
Právní, daňové a majetkové uspořádání vyžaduje příslušné odborníky. Při přípravě hledání ale potřebujeme vědět alespoň to, jaký rámec má nový ředitel převzít a kdo bude jeho partnerem při zásadních rozhodnutích.
Bez toho kandidát nemůže rozumně posoudit odpovědnost ani majitel očekávat, že získá přesně to, co potřebuje.
Co chce Vladimír dělat za rok?
Nezačal bych seznamem schopností nového člověka. Začal bych kalendářem majitele.
Které činnosti chce za rok stále dělat? Kolik času chce firmě věnovat? U kterých zákazníků zůstane osobně? Která rozhodnutí si ponechá? A co má naopak skončit úplně?
Vladimír nejdříve řekl, že chce mít více volna. Konkrétní rozhovor ale ukázal, že se nechce vzdát klíčových zákazníků ani rozvoje nových výrobků. Nechtěl už řídit každodenní provoz, řešit konflikty vedoucích a být poslední instancí každého organizačního problému.
To byla podstatně přesnější představa.
Nemusel z firmy odejít. Potřeboval změnit svou roli tak, aby firma fungovala i ve dnech, kdy v ní není. A aby se při jeho návratu všechna rozhodnutí nepřestěhovala zpět do jeho kanceláře.
Firmu už někdo vede. Jen to nemusí být vidět.
Než otevřeme externí hledání, má smysl podívat se dovnitř.
Kdo skutečně koordinuje zakázky? Komu lidé důvěřují? Kdo umí spojit jednotlivá oddělení a kdo dokáže převzít nepříjemné rozhodnutí? Nestačí pozice v organizačním schématu. Zajímá nás skutečný způsob fungování.
U Vladimíra se v modelovém příběhu ukázala provozní ředitelka Eva. Znala firmu, měla respekt a držela řadu věcí pohromadě. Majitel ji však vnímal hlavně jako spolehlivou oporu.
„Generální ředitelku z ní přece neuděláme jen proto, že tu dlouho pracuje.“
Souhlas. Délka působení není důkaz připravenosti. Stejně tak ale není důvod její možnost přehlédnout jen proto, že si majitel roky představoval jiného nástupce.
S Evou bylo potřeba otevřeně probrat zájem, dosavadní výsledky, chybějící zkušenosti a skutečnou ochotu převzít širší odpovědnost. Stejnou poctivost si zaslouží každý interní kandidát.
Tři cesty místo jedné slepé uličky
Postupně vznikly tři varianty. Rozvinout interního člověka do širší role. Doplnit současné vedení o konkrétní chybějící kompetenci. Nebo hledat externího ředitele s mandátem k převzetí celé dohodnuté části řízení.
Každá měla své podmínky.
Interní člověk zná prostředí, ale může potřebovat podporu a změnu postavení před kolegy. Externí ředitel může přinést zkušenost z jiné firmy, ale potřebuje pochopit vztahy a získat důvěru. Posílení jednoho úseku může pomoci rychle, ale nemusí vyřešit závislost celku na majiteli.
Mým úkolem je pomoci tyto možnosti připravit a prověřit, nikoli automaticky vybrat tu, ze které vznikne největší náborová zakázka. Hledání má následovat rozhodnutí o řešení.
U Vladimíra se ukázalo, že Eva chce provoz dál vést, ale širší roli generální ředitelky nyní nechce. Byla to užitečná odpověď. Místo domněnek jsme věděli, co je reálné.
Dobrý ředitel se bude ptát na majitele
Teprve potom vzniklo zadání externího hledání. Nešlo o kopii zakladatele. Potřebovali jsme člověka pro profesionální vedení zavedené firmy s konkrétními prioritami a jasným rozdělením odpovědnosti.
U vhodných lidí bych prověřoval zkušenost s podobným přechodem. Jak přebírali řízení od silného vlastníka? Jak získávali důvěru dlouholetých zaměstnanců? Kdy změnu prosadili a kdy ji vědomě odložili? A co potřebovali od majitele, aby výsledek vydržel?
Zkušení kandidáti budou stejně důkladně prověřovat Vladimíra.
Co skutečně předá? Jak bude řešit nesouhlas? Bude dál zadávat práci přímo podřízeným nového ředitele? A podle čeho se bude hodnotit úspěch?
Tyto otázky nejsou komplikací hledání. Pomáhají poznat, zda je společná práce vůbec připravená začít.
Předání prověří každodenní rozhodování
Představme si, že ředitel nastoupil. První týdny vypadají dobře. Potom přijde mistr za Vladimírem, protože potřebuje rychle rozhodnout prioritu zakázky.
Vladimír odpověď zná. Mohl by ji dát za dvacet sekund.
Právě tady se ale rozhoduje, zda předání funguje. Pokud začne znovu řídit provoz mimo nového ředitele, zaměstnanci velmi rychle pochopí, kde je skutečné rozhodovací centrum.
Nemusí přestat mluvit s lidmi. Potřebuje dodržovat domluvenou cestu rozhodování a případný nesouhlas řešit s ředitelem. Vlastní chování je součástí předání stejně jako nový popis pozice.
Proto má smysl plánovat přechod po konkrétních odpovědnostech. Co se předává nyní, co po seznámení s firmou a co zůstává vlastníkovi. U každého bodu má být jasný termín, pravomoc i způsob společné kontroly.
Syn nemusí dokazovat lásku převzetím firmy
Když se podaří oddělit tyto otázky, změní se i rodinný rozhovor.
Syn už nemusí obhajovat vlastní život jako odmítnutí otcovy práce. Vladimír nemusí chápat externí vedení jako konec svého odkazu. A firma dostane šanci připravit se na budoucnost podle skutečných možností.
V tomto uspořádání se syn stává spolumajitelem firmy. Jako společník se na valné hromadě podílí na rozhodování o jejím dlouhodobém směřování a nastavuje spolu s ostatními vlastníky očekávání od vedení. Každodenní řízení přitom přenechává profesionálnímu řediteli s jasně vymezenými pravomocemi. Rodina tak může zachovat vlastnictví a vliv na budoucnost firmy, aniž by syn musel pokračovat v otcově operativní roli.
To neznamená, že je rozhovor jednoduchý. Znamená to, že do něj nepřidáváme zbytečnou představu, podle které existuje pouze jediná přijatelná cesta.
Odpovědný nástupce může být někdo uvnitř rodiny, někdo uvnitř firmy nebo člověk, kterého teprve získáte. Rozhodující je ochota a schopnost roli převzít, spolu s připraveností vlastníka ji skutečně předat.
A jaký plán má vaše firma?
Pokud syn nebo dcera nechce převzít vedení, první otázka nemusí být, koho místo nich najmout.
Zkuste si nejdříve napsat, jak má firma fungovat bez vaší každodenní přítomnosti. Kdo bude rozhodovat? Kdo převezme vztahy? Co si chcete ponechat? A které schopnosti už v současném týmu máte?
Možná potřebujete generálního ředitele. Možná provozního ředitele a jinak uspořádané vedení. A možná nejprve otevřený rozhovor s člověkem, který už dnes dělá velkou část práce, ale nikdy nedostal skutečný mandát.
Podobné riziko závislosti na jediném člověku popisuji i v článku „Nejlepší obchodník byl problém“.

Probrat situaci ve firmě
V Czech Headhunters vám pomohu nejdříve pojmenovat, co chcete předat a jak má firma dál fungovat. Potom posoudíme potřebnou roli a způsob, jak ji obsadit.
Můžeme začít rozhovorem nad vaší situací, možnostmi současného týmu a představou budoucího řízení. Pokud bude řešením externí manažer, hledání dostane konkrétní zadání. Pokud se ukáže jiná cesta, má smysl vědět to předem.
Firmu jste možná budovali i pro rodinu. Její pokračování ale nemusí záviset na tom, že ji jeden konkrétní člen rodiny bude každý den řídit.
Má být dalším krokem nový člověk ve vedení? Nejdříve si ujasněte, co má ve firmě změnit a jaké k tomu potřebuje pravomoci. Pokud chcete jeho výběr vést vlastními silami, produkt Headhunterem ve vlastní firmě vás provede od vyjasnění zadání přes hledání a oslovení až po prověření, nabídku a nástup. Nejste-li si jistí samotným řešením situace, začněte osobní konzultací.


